Když vás vlastní mozek ovládá... aneb myšlenky při poruchách příjmu potravy

19. května 2014 v 14:12 | klamm
Jelikož mám dneska trošku víc času, rozhodl jsem se, že napíšu před denní zprávou jeden článek, ve kterém se trochu vypovídám o mých problémech. Předem chci říct, že to nebude nijak profesionálně napsané, takže neočekávejet žádné odborné termíny, definice a blablabla... Tohle je jen obyčejný blog, žádná encyklopedie :)

Začínající anorektik/anorektička vlastně ani neví, že spadá do anorexie. Já sám si to dlouuuuuuuuuuuho nepřipouštěl. Proč jím tak málo?-no přece protože jinak bych přibral! Proč ostatní jedí více a neztloustnou?-no protože já mám narozdíl od nich pomalý metabolismus... Takhle dokola jsem si omlouval svoje doslova kraviny. Paradoxem u mě bylo to, že i přestože jsem skoro nejedl, celý den jsem myslel jenom na jídlo. Dojedl jsem snídani a prchal z domova do školy s tím, jak se těším, až se najím o přestávce. O přestávce jsem snědl malinkou svačinu a s kručením v břiše jsem se těšil na oběd. Takhle to šlo pořád. Večeři jsem snědl hodně brzy a pak jsem hladověl až do 10 hodin, kdy jsem šel spát. Jak se to u mě stupňovalo, chodil jsem spát dřív a dřív, jen abych ten hlad zaspal. Prostě hladovění, jak má být.

Při přejídání, s čímž zápasím do této doby, je to v jednom podobné- můj mozek mě ovládá. Nebo lépe řečeno nějaká druhá já část mozku se mě zmocňuje. Jsou dny, kdy jím málo, pak přijde den, kdy jim pořádně a vyváženě. Takhle držím třeba týden a o víkendu je bod mrazu a já po obědě se nabízím, abych omyl nádobí. Proč? No protože bude kuchyň prázdná a já si můžu připravit několik jídel a vše to do sebe nacpat. Paradoxem je to, že se nikdy necpu doslova svinstvem (jako např. milky, čokolády, brambůrky,..). Vždy si připravím mísu ovesné kaše, do toho naházím klidně půlku hořké čokolády, nalámu do toho upečenou bábovku a dlabu a dlabu, dokud mi není blbě. Celý den pak ležím s bolením břicha a celý den je samozřejmě nanic, protože nic neudělám, proležím.... Teď když u toho psaní tak přemýšlím, děsí mě to snad ještě víc... Není nic horšího, než projíst svůj život, nic nezažít... A to já nechci.

Tento článek je opravdu laicky udělaný, ale jak jsem říkal v prvním článku, je to taková má terapie- sednout si, popsat o tom... Těchto problému se nezbavíme zdravým stylem- pouze pokořením naší mysli, která nám v tom brání. Je to jako když se např. učíte kotrmelec (já vím, všichni nejsou tak nemožní jako já a umí kotrmelec perfektně :)) ) -pokud se bojíte, je vám k ničemu, že jste ohební jak guma. Musíte překonat strach a pak se kotoul povede. S přejídáním a ostatními poruchami je to podobné.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama